Laverna Romana, s.r.o.

Architektura západočeských lázní

Architektura západočeských lázní je velmi osobitá. Dvě lázeňská místa západních Čech, Františkovy Lázně a Mariánské Lázně, vznikla a rostla v době klasicismu a empíru. Obě místa se začala rodit kolem roku l800, Františkovy Lázně v roce l793 a Mariánské Lázně roku l8l8. Pro uvedené lázně je typické prolnutí jejich zástavby s přírodou ve formě přírodního parku. Zastavovací plán Františkových Lázní vypracoval Abbé Gruber roku l795 a v roce l827 jej Michael Riedl dovršil v duchu anglického parku. Zastavovací plán Mariánských Lázní vzešel od stavitele Georga Fischera a uměleckého zahradníka Václava Skalníka roku l8l8. Přírodní parky jsou nejcennějším dědictvím empíru, vznikly jakožto kopie parků zámeckých, tj. kopírovaly životní formu šlechty. Obliba parků se zrodila z ducha romantismu a z učení J.J. Rousseaua. Svou roli sehrálo i vypjaté anglofilství u inteligence v době napoleonských válek. Mariánské Lázně jsou skvělým příkladem velkého anglického parku. Výrazným předělem pro stavební rozvoj západočeských lázní se po roce l870 stalo zavedení železnice. Poté města rostla směrem k trati a nádraží. Železnice odstartovala novou a vrcholnou fázi života lázní. Dalším revolučním počinem bylo masové užití železa coby stavebního materiálu. Moderním prvkem se stala litina a prefabrikáty z ní. Ze železa a litiny byly stavěny mosty, zábradlí, kolonády, svítilny a mnohé jiné objekty.

Období let l870-l9l4 přineslo západočeským lázním slohový vliv historismu a secese. Je příznačné, že stavební rozmach všech 3 lázní se v tomto období přesně kryje s jejich hospodářským rozkvětem. První světová válka znamenala konec obojího. V zásadě ukončila stavební vývoj našich lázní. Ve 20. století se obraz jádra lázní již radikálně nezměnil.

V Karlových Varech se do poloviny l9. století uplatnila všehochuť stavitelů pod taktovkou Prahy i regionálních autorit. Za starosty Eduarda Knolla došlo po roce l870 k obratu, zelenou dostala Vídeň. Architekti Fellner a Helmer dokázali v proslulém, leč provinčně skromném městě navodit atmosféru světovosti. Karlovy Vary v každém ohledu kopírovaly Vídeň. Dominujícím městotvorným prvkem se v Karlových Varech stal pozdní historismus.

V Mariánských Lázních se po odeznění pražských vlivů prosadil na sklonku l9. století místní stavitel Josef Schaffer. Ten byl silně inspirován architekturou Riviéry a Monte Carla. Četnými důležitými stavbami výrazně poznamenal město (Nové lázně, Palladio aj.), jež má mnoho motivů převzatých z přímořských krajů jižně od Alp. Také v Mariánských Lázních kraluje historismus ve všech svých projevech.

Stavební podobu Františkových Lázní určoval do půle l9. století chebský stavitel Adam Haberzettl, poté se hlavními tvůrci stali místní architekti Karl a Gustav Wiedermannové (otec a syn). Jejich tvorba prošla romantickým, přísným i pozdním historismem jakož i secesí. Ve Františkových Lázních vládne po urbanistické stránce empír. Ze všech tří lázní si Františkovy Lázně nejlépe podržely svůj původní empírový ráz. I přes četná narušení někdejší harmonie jsou výtvarným skvostem.

Dr. Stanislav Burachovič

Karlovy Vary

Karlovy Vary jsou bez nadsázky kulturně-historickým fenoménem evropského významu. Básník Goethe je nazval šachovnicí Evropy, přírodovědec Humboldt briliantem ve smaragdové obrubě. Před 1. světovou válkou byly Karlovy Vary s humornou leč výstižnou nadsázkou charakterizovány jako rakouské lázně na německém území Čech, postavené českýma rukama z židovských peněz. K tradičním karlovarským symbolům a specialitám patří unikátní gejzír Vřídla, socha kamzíka na tzv. Jelením skoku, likér Becherovka vyráběný od roku 1807, sladké pečivo zvané oplatky, křišťálové sklo značky Moser, kvalitní porcelán, kamenná růže z vřídlovce a Mezinárodní filmový festival. Karlovy Vary jsou nejslavnějšími lázněmi České republiky. Již po staletí se v nich léčí choroby zažívacího ústrojí, pohybového ústrojí a poruchy výměny látkové. Psaná historie vřídelního města začala 14. srpna 1370, kdy císař Karel IV. udělil již existujícím lázním statut královského města. O výsadním postavení Karlových Varů svědčí početná jim udělená privilegia, průběžně potvrzovaná panovníky Čech až do roku 1858. Město bylo několikrát postiženo živelnými pohromami – požáry v letech 1604 a 1759, povodněmi v letech 1582, 1821 a 1890. Mnoho škod utrpělo i v dobách válek. Díky lázeňství však bylo vždy obnoveno. Koncem 19. století se Karlovy Vary staly lázněmi světového významu. Na utváření dnešní, v pořadí již čtvrté architektonické podoby vřídelního města se po staletí podílela řada dobových slohů. Jeho stavební substance se v dějinách vždy zhruba po 100 – 120 letech obměnila. Památky gotiky a renesance zmizely v propasti času. Reminiscencemi baroka jsou farní kostel Maří Magdaleny, trojičný sloup, Zámecká věž a několik plastik. Renesanční a barokní ráz lázní byl setřen velkými městskými požáry. Koncem l8. a v první půli l9. století poznamenaly Karlovy Vary klasicismus, empír a biedermeier, styly příznačné pro zdobnou lázeňskou architekturu. Na dnešní výraz města měla největší vliv výstavba 2. poloviny 19. století v duchu historismu a secese. Dalekosáhlá modernizace města si tehdy vyžádala četné demolice zastaralých domů. Během let 1855 – 1914 vznikly nejvýraznější veřejné budovy a lázeňská zařízení Karlových Varů. Na stavební charakter éry historismu měla určující vliv vídeňská architektura, zosobněná v Karlových Varech staviteli Ferdinandem Fellnerem a Hermannem Helmerem. Ti vyprojektovali pro Karlovy Vary více než 20 staveb, jež dodaly městu svébytnou a dodnes obdivovanou atmosféru (Vřídelní kolonáda, divadlo, Tržní kolonáda, Goethova vyhlídka, Císařské lázně aj.).

Karlovy Vary se pyšní návštěvami četných slavných hostů především z okruhu evropských panovníků, hudebníků, básníků, spisovatelů a vědců (Karel IV., Valdštejn, Petr Veliký, Bach, Gellert, Josef II., Goethe (13 pobytů!), Casanova, Schiller, Körner, Paganini, Beethoven, Mickiewicz, Chopin, Gogol, Tyl, Lizst, Barrande, Purkyně, Freud, Schliemann, Fontane, Brahms, Wagner, Grieg, František Josef I., Kafka, Atatürk aj.). Památku těch nejproslulejších připomínají ve městě desítky pamětních desek, soch a pomníků.

Františkovy Lázně

O založení Františkových Lázní se zasloužil chebský lékař Dr. Bernhard Vinzenz Adler (1753-1810). Prozkoumal místní prameny, napsal o nich dvě knihy a nechal je podchytit. Oficiálním datem založení Františkových Lázní se stal 27. duben 1793. Lázeňské místo bylo na počest císaře Františka II. nazváno Kaiser Franzensbad. Lázně rychle rostly, přibývaly budovy, byly vysázeny stromy a založeny nové cesty. Město bylo od počátku budováno plánovitě a architektonicky jednotně. Plán jeho zástavby navrhl zemský stavební ředitel Tobias Gruber. Parkové úpravy Františkových Lázní v anglickém stylu projektoval od roku 1829 hejtman Michael Riedl. Kolem roku 1850 byly Františkovy Lázně již všeobecně známými a oblíbenými lázněmi evropského formátu. Léčily se v nich hlavně ženské nemoci (zejména neplodnost), od počátku 20. století pak také onemocnění srdeční, cévní a revmatická. Roku 1865 získaly lázně statut města. V témže roce získaly přes Cheb připojení na evropskou železniční síť. Františkovy Lázně mají unikátně dochovanou lázeňskou architekturu z počátku 19. století. Četné významné stavby (např. Císařské lázně, ruský kostel aj.) vzešly z ateliéru místního architekta Gustava Wiedermanna (1850-1914). Hlavní promenádou a společenským korzem Františkových Lázní je Národní třída (původně Císařská) s řadou památných budov z doby kolem roku 1800. V domě U dvou zlatých lvů byl roku 1812 ubytován Beethoven. V hotelu Tři lilie bydleli Goethe, kníže Metternich a další významné osobnosti. Vzácnými stavebními památkami lázeňského centra jsou tzv. Společenský dům a klasicistní pavilon Františkova pramene z roku 1832. Františkovy Lázně sehrály v 19. století významnou roli jako společenské kulturní centrum. Inspirovaly řadu literárních děl. Německá spisovatelka Marie von Ebner-Eschenbach, zde napsala pozoruhodné eseje ”Z Františkových Lázní”. Ve Františkových Lázních se také léčila spisovatelka Božena Němcová (1846). Lázně popsala ve 3 fejetonech. Dále se tu léčili hudební skladatelé Johann Strauss (prvně 1884) a Ludwig van Beethoven (1812). Celkem 33x Františkovy Lázně krátkodobě navštívil J.W. Goethe. Déle tu básník pobýval roku 1808, kdy se věnoval průzkumu vyhaslé sopky Komorní hůrky. Mezi lety 1815-1848 navštívili Františkovy Lázně např. generál Blücher, vítěz nad Napoleonem, profesor Christoph Wilhelm Hufeland, autor četných spisů o evropských lázních, již zmíněný kníže Metternich, rakouský arcivévoda Štěpán a pražský hudební skladatel Václav Jan Tomášek.

Jáchymov

Jáchymov je významným historickým a lázeňským městem v Krušných horách. Byl založen roku 1516 při bohatých stříbrných dolech hrabat Šliků. V 16. století proslul svým mimořádně výnosným hornictvím a ražbou stříbrných mincí, tzv. tolarů. Renesanční Jáchymov, který měl kolem roku 1530 na 18 000 obyvatel, žil bohatým kulturním životem. Významnými osobnostmi, nerozlučně spjatými s osudy a rozkvětem města v 16. století, byli luteránský kazatel Johann Mathesius, lékař a přírodovědec Georgius Agricola, mincmistr Lazarus Ercker a kantor latinské školy Nikolaus Hermann. V 18. a 19. století byl Jáchymov známý svou báňskou školou a produkcí uranových barev. Tradiční jáchymovské rudné hornictví bylo po svém útlumu na přelomu 19. a 20. století vystřídáno radioaktivním lázeňstvím. Slavná fyzička Marie Curie-Sklodowska, jež objevila nový prvek polonium, našla v roce 1898 v jáchymovských odpadových rudách z produkce uranových barev prvek radium. Krátce poté prokázali fyzikové obsah radonu (léčivé radiové emanace) v některých jáchymovských termálních vodách. Následovaly první pokusy s léčivými účinky těchto radioaktivních vod. V roce 1906 se Jáchymov stal prvním radonovým (radioaktivním) lázeňským místem světa. Hlavní indikací jáchymovských lázní se stala léčba nemocí pohybového ústrojí, nemocí nervových a metabolických. Lázeňské centrum Jáchymova vzniklo v dolní části města. V roce 1912 zde byl postaven velkolepý lázeňský hotel nazvaný Radium Palace. Ten navštívila řada slavných hostů, např. president ČSR T.G.Masaryk a v roce 1925 nositelka Nobelovy ceny Marie Curie-Sklodowska. Lázeňská návštěvnost lázní rychle rostla, kolem roku 1930 činila přes 9 000 hostů ročně. Jedním z četných pozoruhodných pacientů Jáchymova byl v roce 1911 německý spisovatel dobrodružných románů Karl May. Jáchymovskou architekturu vyznačuje rozsáhlý komplex pozdně-gotických a renesančních měšťanských domů. K nejcennějším památkovým objektům města patří renesanční radnice z roku 1544 (přestavěná 1902), děkanský kostel sv. Jáchyma z roku 1540 (přestavěný 1876), budova bývalé Královské mincovny z roku 1536 s muzeem, kaple sv. Barbory (1770), kaple sv. Anny (1778), kaple sv. Jana Nepomuckého (1734), pozdně gotický Špitální kostel z počátku 16. století a ruina hradu Freudenstein z téže doby.

Mariánské Lázně

Mariánské Lázně patří k nejmladším českým lázním. Mají skvělou tradici v léčbě nemocí trávicího, dýchacího, pohybového a močového ústrojí. Místní prameny byly známy již ve středověku. Ležely na lesních pozemcích premonstrátského kláštera v Teplé a říkalo se jim proto Tepelské či Úšovické prameny. Lázně byly u těchto zřídel založeny z podnětu tepelského klášterního lékaře dr. Johanna Josefa Nehra (1772-1820). Zasadil se o vysušení bažin, podchycení pramenů a stavbu lázeňských budov. Roku 1805 nechal u Křížového pramene postavit první lázeňský dům U zlaté koule. V roce 1808 jeden z pramenů dostal název Mariánský pramen. Tentýž rok byl i první lázeňskou sezónou s 80 hosty. Nově vznikající lázeňské místo bylo ve stejném roce prvně nazváno Mariánské lázně – Marienbad. Ekonomicky podpořil rozvoj lázní tepelský opat Karl Kaspar Reitenberger. Dne 6. listopadu 1818 byly Mariánské Lázně prohlášeny za veřejné lázně. Jejich parkové úpravy v duchu anglických zámeckých zahrad vyprojektoval umělecký zahradník Václav Skalník (1776-1861), pozdější starosta Mariánských Lázní. Městem se Mariánské Lázně staly roku 1866. Další rozmach lázeňství podpořila výstavba železniční trati roku 1872 s přípojem na Cheb a Plzeň. V roce 1898 byla vybudována ještě trať z Mariánských Lázní do Karlových Varů. Roku 1887 se Mariánské Lázně staly správním sídlem soudního okresu, 1902 pak okresním městem. Architektura Mariánských Lázní pochází vesměs z přelomu 19. a 20. století a je postavena v duchu historismu a secese. Mnoho staveb projektoval významný mariánskolázeňský stavitel Josef Schaffer, který se inspiroval zejména architekturou z oblasti Riviéry. K nejcennějším stavebním památkám města patří hlavní kolonáda (1889), Nové lázně (1896), společenský dům Casino (1900), Centrální lázně (1892-přestavěné 1985), Slatinné lázně (1882), Goethův dům (1818), v němž je dnes muzeum a který se dříve nazýval se U zlatého hroznu, římskokatolický kostel Nanebevzetí Panny Marie (1848), kolonáda Karolinina pramene (1811 a 1823), pravoslavný kostel sv. Vladimíra (1902) a anglikánský kostel (1879). V Mariánských Lázních se léčila dlouhá řada slavných osobností z okruhu aristokracie a velikánů ducha. Byli tu např. J.W.Goethe, M.Twain, H.Ibsen, I.S.Turgeněv, R.Kipling, F. Chopin, J.Strauss, R.Wagner, C.M.Weber, T.A.Edison, Edward VII. (9 pobytů !) a M.Gorkij. Goethe se v Mariánských Lázních roku 1821 seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow. Anglický král Edward VII., jenž se v  Mariánských Lázních léčil v letech 1897-1909, zde založil golfové hřiště.

Kynžvart

Klimatické lázně Kynžvart leží na úpatí Slavkovského lesa nedaleko Mariánských Lázní. Specializují se na léčbu nemocí dýchacích cest u dětí. První zmínka o kynžvartských léčivých pramenech se vztahuje k roku 1454. Obec Kynžvart byla od roku 1623 v majetku šlechtického rodu Metternichů, kteří zde vybudovali velkolepý zámek s rozlehlým parkem. První skromné lázně byly v Kynžvartu založeny roku 1822. V témže roce kynžvartskou minerální vodu analyzoval slavný švédský chemik J. J. Berzelius. Na jeho doporučení bylo ještě toho roku podchyceno šest pramenů. Současně s lázeňským využitím pramenů započal i jejich export v kameninových džbáncích pod označením Königswarter Stahlwasser. Vývoz však záhy pro nerentabilitu a velkou konkurenci jiných blízkých regionálních zřídel (Karlovy Vary, Františkovy Lázně, Mariánské Lázně, Kyselka aj.) zanikl. Osobní lékař knížete Metternicha dr. Friedrich Jäger v roce 1856 inicioval založení nových lázeňských objektů. V roce 1862 byly kynžvartské vody oficiálně prohlášeny za léčivé. Významným propagátorem lázní Kynžvart a jejich zřídel byl v té době dr. Josef Löschner, průkopník balneologie v českých zemích. Roku 1863 byl postaven velký lázeňský dům Metternich, po roce 1945 zvaný Orlík. Později byly vybudovány kolonáda, budova balneoterapie (1885) a několik ubytovacích domů. Znovu byl obnoven vývoz minerálky Richardky, nazvané podle Richarda Clemense Metternicha (1829-1895), syna knížete C.L.V. A. Metternicha (1773-1859). Její chemickou analýzu provedl roku 1897 známý pražský chemik profesor dr. Gintl. Kromě kynžvartské minerální vody se od konce 19. století užívala k léčbě i místní rašelina z prostoru Slavkovského lesa. Třetím přírodním léčivým zdrojem Kynžvartu bylo a dosud je mimořádně čisté ovzduší v lesnatém prostředí. Už od počátku se v Kynžvartu kromě jiných nemocí léčily katary dýchacích cest. Po první světové válce se tu k pitné kúře užívaly kyselky Richardka a Viktorka a k uhličitým koupelím další čtyři minerální prameny. Lázně v Kynžvartu pro odlišnost svých indikací nikdy nekonkurovaly blízkým Mariánským Lázním.

Konstantinovy Lázně

Při jižním okraji Karlovarského kraje leží v malebné krajině Konstantinovy Lázně. Roku 1809 si majitel bezdružického panství Konstantin, kníže Löwenstein-Wertheim, objednal u tepelského klášterního lékaře dr. Johanna Josefa Nehra dobrozdání o kyselkách u vesnice Neudorf. Prameny využívali místní sedláci k léčení rozličných neduhů. Doktor Nehr doporučil užívání neudorfské vody k  lázeňských účelům. Na základě toho byla v roce 1812 v Neudorfu namísto dřevěné z roku 1803 postavena první zděná lázeňská budova, tzv. Stará lázeň. Měla 22 pokojů, jídelnu a 5 koupelových kabin. Náklady na zřízení a provoz lázní však byly příliš vysoké a tak je obec dne 6. června 1835 prodala knížeti Löwensteinovi za 1843 zlatých. Ten lázně pronajal a řadu let vzorně pečoval o jejich rozkvět. Postupně nechal vybudovat kolonádu, park, nové komunikace a nechal podchytit další prameny, které prozkoumal pražský chemik dr. Josef Lerch. Kolem roku 1870 kníže Löwenstein vlastnictví lázní převedl na plzeňskou obchodní společnost, kterou vedl JUDr. F. Pankratz. V roce 1875 pak byla z podnětu dr. Pankratze postavena nová dvoupatrová lázeňská budova, rozšířen park a modernizována kolonáda. Další rozbor neudorfských minerálních pramenů provedl roku 1876 R. Fresenius. V té době se užívaly k léčbě revmatismu, chudokrevnosti a padoucnice. Sofie, žena dr. Pankratze, nechala na vyvýšenině u hlavní lázeňské budovy postavit v roce 1890 mariánskou kapli. Roku 1900 byl původní název obce Neudorf na počest knížete Konstantina změněn na Konstantinovy Lázně (Konstantinsbad). V roce 1901 dostaly lázně připojení na železniční síť, což vedlo k výstavbě četných dalších léčebných a ubytovacích zařízení. Roku 1928 byly Konstantinovy Lázně úředně uznány jako lázeňské léčebné místo. Téhož roku byla hlavní lázeňská budova (dnes Lázeňský ústav Prusík) přestavěna do současné podoby. Konstantinovy Lázně se specializují na léčbu nemocí srdce a pohybového ústrojí.

Bečov nad Teplou

Počátky Bečova nad Teplou spadají do 13. století. Na křižovatce obchodních cest vznikla osada s opevněným dvorcem, na jehož místě byl kolem roku 1300 postaven hrad, správní centrum kraje s významnými cínovými doly v Horním Slavkově a  Krásnu. Osada v podhradí získala městská práva v roce 1399. Během středověku, renesance a baroka se majitelé Bečova často měnili. V roce 1752 se Bečov stal dědičným majetkem hrabat Kouniců a v letech 1813-1945 patřil belgickým vévodům Beaufort-Spontini. Největšího rozkvětu dosáhl Bečov v 16. století, kdy se v něm rozvíjí cínařství. V té době se zde narodil humanistický básník Filip Rab. V letech 1850-1949 byl Bečov sídlem soudního okresu. Obyvatelstvo města se živilo zemědělstvím, lesnictvím, řemesly a také hudbou, jejíž rozvoj tu již v baroku podporovali Questenberkové a Kounicové. V Bečově již od středověku existovala početná židovská obec. Na sklonku 19. století se Bečov stává železniční křižovatkou. Železnice podpořila rozvoj místního průmyslu a turistického ruchu. V současné době se Bečov s úspěchem snaží obnovit tradiční turistický ruch a historické jádro, jež je památkovou zónou. V roce 1998 byl obci navrácen statut města. Na někdejší bohatou hudební tradici navazuje známá základní umělecká škola. Areál státního hradu prochází v posledních letech nákladnou rekonstrukcí. Jeho hlavní atrakcí je zrestaurovaný relikviář sv. .Maura, vzácná románská památka z počátku 12. století a jeden z největších kulturních pokladů Evropy. Relikviář pochází z benediktinského opatství v belgickém Florennes, odkud jej do Bečova přivezli Beaufort-Spontiniové. Od roku 1945 byl nezvěstný a v roce 1985 byl objeven pod podlahou hradní kaple. Historickému jádru Bečova vévodí areál jednoho z nejzachovalejších českých pozdně gotických hradů. Při barokní přestavbě předhradí v letech 1750-1753 byl vybudován tzv. Dolní zámek. Hrad byl po vybudování zámku opuštěn a postupně chátral. Městské jádro Bečova má středověký půdorys. Původní středověký ráz zástavby zničily požáry (1621 a 1760) a nedávné asanace a modernizace. Také opevnění města již dávno zaniklo a dochovaly se z něj jen zbytky. Hradby navazovaly na opevnění hradu a stála v nich pouze jediná vstupní městská brána. Barokní novostavba farního kostela sv. Jiří tvoří druhou dominantu Bečova a byla vybudována v letech 1763-67 na místě staršího chrámu. Na někdejším tržišti, dnešním náměstí, stojí budova radnice z doby po roce 1760 a barokní mariánský sloup z roku 1680. Řada domů si dodnes uchovala gotická jádra se sklepy. Západní část městského jádra tvořilo uzavřené židovské ghetto. Stála zde synagoga z roku 1688, dnes již zbořená. Jižně od Bečova se na Šibeničním vrchu dochovaly zbytky kamenné stavby městského popraviště, k němuž byla roku 2003 zřízena naučná stezka s tématikou hrdelního práva. Pro svou polohu a významné pamětihodnosti je Bečov ideálním východiskem pro výlety do chráněné krajinné oblasti Slavkovského lesa.

Jiří Schierl & Stanislav Burachovič

Teplá

Staré městečko Teplá je správním centrem jihovýchodní části Karlovarského kraje. Počátky Teplé spadají do 12. století. Na jeho místě stávala ves s významnou zemskou celnicí na obchodní cestě z Chebu do Prahy. Roku 1193 byl nedaleko Teplé založen velmožem Hroznatou premonstrátský klášter, jenž sehrál klíčovou roli při středověké kolonizaci celého okolního kraje. Velmi významné bylo klášterní rybníkářství. Teplá byla povýšena na město v roce 1385, kdy jí panovník udělil četná privilegia. Dějiny Teplé byly neblaze ovlivněny husitskými válkami, požárem města v roce 1537, morovou epidemií a násilnostmi třicetileté války, jež vedly k vylidnění krajiny, takže musela být opakovaně kolonizována německými osídlenci. V roce 1680 došlo na Tepelsku k velkému selskému povstání, jež bylo vrchností poraženo. V 18. století se klášter stal centrem vědy a umění. V klášternímu učilišti, kde se kromě práv a lékařství vyučovalo všem vědním oborům, byl založen přírodovědný kabinet a rozšířena knihovna. Zvláště období opata Kryštofa Heřmana v letech 1767-1789 působilo blahodárně, neboť opatova rozsáhlá hospodářská činnost za užití nejmodernějších metod přivedla celé klášterní území k nebývalému rozkvětu. Opat svým úsilím a vlivem zabránil zrušení kláštera za Josefa II. Tepelští premonstráti stáli u zrodu nedalekých Mariánských Lázní, jejichž prameny zkoumal již v 80. letech 18. století klášterní lékař Josef Johann Nehr. Slibně se rozvíjející lázně pak v 19. století představovaly jeden z hlavních příjmů kláštera.

Město Teplá má mnoho umělecko-historických památek, např. barokní děkanský kostel sv. Jiljí, kostel Nejsvětější Trojice, morový sloup z roku 1721, starou radnici a řadu barokních kaplí a plastik. Nejcennější památkou Teplé je však již zmíněný klášter premonstrátů, známý svou mimořádně vzácnou knihovnou, románsko-barokním kostelem Zvěstování Panny Marie a varhanními koncerty. Klášterní knihovna se může chlubit mimořádně velikou sbírkou středověkých iluminovaných rukopisů. Prohlídku kláštera by si neměl nechat ujít žádný návštěvník Karlovarského kraje.

Milan Augustin & Stanislav Burachovič

Loket, kolébka Karlových Varů

Loket, kdysi královské krajské město, poprvé zmíněné 2. srpna roku 1268 v listině krále Přemysla Otakara II., patří k nejstarším sídelním lokalitám na území západočeských lázní. Někdejší Goethův obdiv nad krásou Lokte i dnes plně sdílí každý, kdo se s romantickým hradním městečkem seznámí. Jedinečná poloha Lokte v lesnatém údolí řeky Ohře okouzlí každého vnímavého návštěvníka. Typická silueta loketského hradu působí nezapomenutelným dojmem. Ve svých zdech hostil mnoho slavných osobností, např. krále Jana Lucemburského a jeho manželku Elišku Přemyslovnu s kralevicem Václavem (pozdější Karel IV.). Císař Karel IV. na Loket zajížděl velmi rád a jeden z jeho pobytů souvisel se založením lázní Karlových Varů. Loket rovněž navštívil Karlův syn Václav IV. Loket je krajinným zázrakem, který vznikl harmonickou součinností přírody a člověka. Humanista Caspar Bruschius Loket roku 1542 označil za klíč k Čechám. Loket je živou učebnicí historie a stavebních slohů. Za svých lázeňských pobytů v Karlových Varech sem rády zajížděly osobnosti i tak zvučných jmen jako Goethe (má v Lokti pomník a pamětní desku), Herder, Ebert a Körner (má v Lokti pamětní desku). Nejzajímavějšími památkami Lokte jsou románsko-gotický hrad založený snad již kolem roku 1130 markrabětem Diepoldem II. z Vohburgu a prvně zmíněný k roku 1234 (dnešní podoba hradu vznikla přestavbami v časovém období let 1390-1547), náměstí s barokní radnicí (1685), trojičným sloupem (1719), goethovským hotelem Bílý kůň (v hotelu je zachována původní zahradní terasa, na níž básník Goethe slavil dne 28. srpna 1823 své 74. narozeniny ve společnosti devatenáctileté Ulriky von Levetzow, kterou požádal o ruku) a desítkami historických domů z období gotiky, renesance a baroka, dále pak Robičská věž, hlavní městská brána a hradby s bastiony. V loketské radnici je výstavní galerie a stálá výstava karlovarských lázeňských koflíků. Expozice ozřejmuje odvěkou úzkou vazbu mezi Loktem a Karlovými Vary. Jedním ze symbolů této spjatosti je historická osobnost loketského lékaře Václava Payera, který roku 1522 vydal první spis o karlovarské léčbě. V minulosti Loket proslul výrobou porcelánu a perníku. Zdejší porcelánka byla založena roku 1815 bratry Haidingerovými. V souvislosti s porcelánkou se v Lokti v 19. století rozvinula umělecky významná domácí tvorba malířů porcelánu, tzv. emailérů. Nejlepším se stal Josef Kiihnhackel, malíř květin. Jedinečnou technickou památkou Lokte býval řetězový most přes Ohři z roku 1836. Po stoleté existenci byl nahrazen stávajícím mostem betonovým. O krásách, památkách a bohaté historii Lokte lze psát ještě dlouho. Osobní návštěva Lokte Vám však poví víc, než jeho sebepoetičtější písemná chvála.